Povídka Markéty Pilátové

  1. část

Někdy ji cítím víc a někdy míň. A dlouho jsem o ní nikomu neřekl. Ani půl slova. Nikomu. Netoužím po tom, aby mi nějaký cvokař ve vypiglované ordinaci moudře bručel o schizofrenii a ládoval do mě zaručené patáky na normalitu.

Ale je se mnou pořád. Když… prostě pořád. Někdy to nechám být. Ale jak můžu nemyslet na to, že jsem byl kdysi Božena Němcová? O reinkarnaci jsem toho načetl hromadu. Jeden čas jsem dokonce chodil i do kostela. Pak k senzibilům, ke kartářkám, dokonce jsem jel k šamanům do pralesa a lil do sebe ayahuasku. Abych se jí zbavil. Ale až na Boženu Němcovou jsem úplně normální. A ne, nejsem spisovatel. Živím se rukama. Opravuju střechy.

Pamatuju si, jak jsme kdysi ve škole četli pohádku Pták Ohnivák a mořská panna a já jsem učitelce nemohl říct, že jsem to napsal já. Tenkrát jsem to ještě nechápal. Nechápal jsem, co se to se mnou děje a proč? A když jsem si v knihovně vypůjčil tu pohádkovou knížku, zjistil jsem, že ji znám nazpaměť. A v noci se mi pak zdálo o stezce v horách, o tom, jak se mi vetchá, černá, na okrajích zablácená sukně zachytává o maliní. Šlapu do kopce, svaly na lýtkách se mi napínají a v každém kroku je samota, horský vzduch, nebe a ptáci nad hlavou. A není tam starost o žvanec, dětský křik, nemoci, facky, kuchyň, jehly a nitě. Ani stud, ani vášeň. Jsem sama. Sama se sebou a myslím na to, že možná proto tohle všechno dělám. Proto sbírám a přibarvuju si báchorky a vydávám to za starost o náš český jazyk. Je to ale něco, co je jenom moje. Něco, v čem se můžu ztratit a kam za mnou nikdo nemůže.

Sešlapané podpatky mi občas uklouznou po mokrém mechu, ale vyšlapu až nahoru, na mýtinu na kopci. Popadám dech před bíle omítnutou chalupou, kde se popelí hejno slepic a mečí na mě strakatá koza uvázaná u černého bezu. Před chalupou je lavička a na ní sedí dědek, který vypadá jak smrťák a smrdí jak brhel. Pozdravím a zalichotím mu, že prý jsem slyšela, že zná spoustu místních báchorek a pohádek a jestli by mi nějakou třeba nevyprávěl.

  2. část

A on vypráví, spíš ze sebe trhaně vykoktává kusy příběhu. Naškrábu si rychle tužkou do koženého zápisníku poznámky a vyptávám se ho, kdepak tuhle pohádku slyšel? Ušklíbne se a řekne, že v hospodě. Zaklapnu sešit a je mi jasné, že si to všechno vymyslel, jen abych ho chvíli poslouchala a on mi mohl hledět do výstřihu. Přehodím si přes ramena pléd, uvážu ho na uzel a pomyslím si, že to nevadí, že je to stejně dobré… Pták Ohnivák a mořská panna. Ochránce stromu života, mořský zámek, to by mohlo být třeba podsvětí. Opakované vznikání a zanikání. Mrtvá a živá voda. Písky příběhu už se ve mně vrství. Nemůžu se dočkat, až budu doma, sama u stolu v kuchyni, pero bude skřípat po archu papíru a hledat směr jako zatoulaná bárka v bouři, která ale ví, kde je břeh. A je jen na mně, jakým směrem se ta vetchá loďka dědkova vyprávění dostane k majáku, kde se z ní stane honosná karavela s bílými plachtami a trupem natřeným na černo a s velkou mořskou pannou na přídi. Poplujeme spolu a projedeme podsvětím a dostaneme se až ke studni, kde sedí vrány, co ví, kde hledat mrtvou a živou vodu. Jsem teď mladý Janko plný chuti objevovat svět, mávám starým rodičům a můj kůň zakopne. Najdu zlaté pero Ptáka Ohniváka. Je, je to dobré. Doma to přepíšu načisto, dost toho přidám, celé to uhladím jak těžkým želízkem žehličky. Pak škrtám, přepisuju, odstraňuju balast a hlušinu. Kutám jak horník ve zlatém dole, kde nikdo před ním nezkoušel zlato hledat. Pták Ohnivák. Starý král, který touží být mladý, jako my všichni. Naivní, hodný mladý Janko, co najde nejdřív neštěstí a pak štěstí. Zdá se mi o něm. Zdá se mi o jeho těle, o svěžesti mladého těla. Ale jsem taky starý král, toužím po mořské panně, po tom, co nikdo z nás nemá a nikdy toho nedosáhne. Toužím a zdá se mi o věčnosti.

  3. část

Kdysi jsem viděl v televizi cestovatelský pořad o horách Sierra Nevada na jihu Španělska. Ve Španělsku jsem strávil několik let. Lezl jsem na střechy kostelů, věžiček a věží, protože jsem to uměl a protože se nebojím výšek. Španělštinu jsem tam posbíral na ulici a po barech. A od té doby, co jsem se vrátil, mě zajímá všechno, co se v té zemi šustne. I proto jsem si ten pořad pustil, abych si mohl dosyta zavzpomínat. Seděl jsem u televize a díval se, jak se ve vyprahlých kopcích Sierry Nevady šplhají do zapadlé vesnice tibetští mniši, aby zkoprnělé španělské matce oznámili, že její devítiletý syn je podle nich převtělení tibetského lámy. Ukazovali mu různé předměty, které zemřelému lámovi kdysi patřily, a on si s vážnou tváří nasazoval staromódní kulaté brýle a váhavě ohmatával dřevěné hračky, s nimiž si kdysi malý láma hrál.

V létě jsem tam jel. Do vesnice na úpatí Sierry Nevady. Chtěl jsem vědět, jak to s tím klukem a jeho matkou dopadlo. Autobus se šplhal serpentinami, před očima mi ubíhala vyprahlá krajina plná mandlovníků a olivovníků. Bíle natřené domky připomínaly spíš jeskyně než domy a vedro bylo takové, že jsem ho mohl nabírat do dlaní, a ono mi pak teklo jak rozžhavená láva po celém těle. Vesnice nebyla malebná, spíš zanedbaná, a vápno na omítkách domků, co se k sobě lepily jako vlaštovčí hnízda, opadávalo. V baru naproti autobusové zastávce jsem se zeptal, kde bydlí rodina s malým lámou. Všichni horlivě ukazovali na domek skoro uprostřed náměstí. Zaklepal jsem tam. Otevřela mi krásná ženská v zástěře, zrovna dělala nějakou bramborovou placku. Všechno v domě smrdělo přepáleným olivovým olejem, vejci, cibulí a vařenými bramborami. Zeptala se, jestli jsem novinář. Když jsem řekl, že ne, ale že mě zajímá jejich příběh, protože mám matný, ale neustále se vracející pocit, že se mi stalo něco podobného jako jejímu synovi, pozvala mě ke stolu. Nabídla mi sklenici těžkého červeného vína, které mi v tom horku okamžitě stouplo do hlavy, a nakrájela bílý chleba s křupavou kůrkou. Ptal jsem se, kde je teď její syn, a ona mi řekla, že ho poslala s těmi mnichy, kteří si pro něj přijeli, do Tibetu. Prý ji za to ve vesnici všichni odsuzují a nikdo to nechápe, ale ona prý cítila, že je to tak správné.

  4. část

Její syn, jmenuje se Miguel, si vzpomínal na čím dál víc věcí, dokonce začal mluvit jazykem těch mnichů, jako by to byla jeho rodná španělština, a to už prý o ničem nepochybovala. A nechybí vám? Podívala se na mě a řekla, že si není jistá. Není si jistá, jestli to je nebo není její syn. Proto jste ho poslala pryč? Řekla, že neví, jestli ho poslala pryč nebo jestli ho poslala zpátky. Když mniši odešli, měla prý najednou matný, ale neustále se vracející pocit, že její syn, který teď zná své převtělení, jí už nepatří. A kdyby ho dál vychovávala jako španělského chlapce Miguela, mohlo by se stát něco zlého. Co třeba? Zeptal jsem se. Mohl by trpět. Odpověděla. Mohl by trpět tím, že neví, kdo vlastně je. Žádná matka nechce, aby její dítě trpělo, i když vlastně neví, jestli to ještě je nebo není její dítě. Řekla to tiše, neslyšně, znělo to jako poslední povzdech můry, než se vrhne do plamene petrolejky. Pak jsme si sedli na lavičku před domem, vzadu na dvoře mečela koza uvázaná u starého, nejmíň stoletého, olivovníku a já jsem jí vyprávěl o Boženě Němcové. O tom, co napsala a co nikdy nebylo přeložené do španělštiny, a uvědomil jsem si, jak moc byly moje příběhy omezené jen na český jazyk. Přivázané k němu jako koza k černému bezu, a že kdybych psala německy, možná by moje příběhy tahle žena znala.

A ona mi vyprávěla o tibetském buddhismu, o tom, co všechno si načetla o reinkarnaci, o všem, co se tak úpěnlivě snažila vstřebat a pochopit, aby byla schopná udělat, co udělala. Pak už jsme jen mlčeli a pili to těžké víno. Nakonec jsem si hodil na záda batoh a vydal se směrem k hoře Mulhacén. Chtěl jsem si utřídit myšlenky, jen šlapat směrem k horám jako tolikrát, napínat svaly na lýtkách, šlapat po stezce a být jen se sebou samým, nikomu a nikam nepatřit. Po zádech mi stékal pot a k večeru ho vystřídal chlad, to jak se ta vysoká hora přibližovala. Myslel jsem na malého Miguela, který teď někde v Tibetu, v mnohem vyšších horách, zpívá sútry nebo se je učí nazpaměť nebo je odříkává, protože je nazpaměť už dávno zná. Barevné praporky se třepotají ve větru před klášterem, kolem krouží draví ptáci. Je šťastnější, než by byl ve Španělsku? Je stěhování duší z těla do těla jako kulka vystřelená prakem naslepo, nebo je v tom nějaké poslední přání na smrtelné posteli? Hřaduje na té posteli Pták Ohnivák, nebo vrány, co mají v zobáku lahvičky s mrtvou a živou vodou? A proč mají někteří matný, ale pořád vracející se pocit, že nejsou se svou duší sami?

  5. část

Mulhacén je vysoká hora kamení a suti, která se mi drolila a klouzala pod nohama. Když jsem vylezl nahoru, mohl jsem se rozhlédnout po vyprahlé mohutnosti Sierry Nevady, po všech těch odstínech hnědé, žluté a okrové. Dolů jsem málem seběhl a rychlým tempem jsem se vydal nazpět do vesnice. Potkával jsem stáda ovcí a zuřivé psy. Musel jsem je odhánět chodeckou hůlkou. Aby mi cesta rychleji ubíhala, snažil jsem se vybavit si Příběhy z Alhambry. Poprvé jsem tu knihu držel v ruce v Polné u Jihlavy. A dost možná to byla první kniha, kterou jsem přečetl česky, co na tom, že ji přeložili z angličtiny. Když jsem pak nemocná a k smrti vyčerpaná ležela v Litomyšli v hostinci U Modré hvězdy a nemohla psát, vydavatel Augusta stál s vyčítavým pohledem za dveřmi. Zaklepal a já si představovala, že ležím daleko odtud, na jihu, v zahradách Alhambry, pod pomerančovníkem. Poslouchám vyprávění nějaké místní Šeherezády, zapisuju si ho, jsem uchvácená jeho spletitostí, spádem a geometrickým uspořádáním obrazů. Je to dobré. Je v tom osud, smrt, láska a válka. Jsou v tom princezny, sultánové a moudrá zvířata a tisíce jejich převtělení. Je to takové, jaké to má být. Ve vzduchu se vznáší vůně jasmínu, v kašnách zurčí voda sváděná z horských pramenů, nabírám sílu… a pak jsem vždycky napsala alespoň kousek, jeden střípek.

Alhambra je kousek odtud. Z velkolepého paláce sem do Sierry Nevady vedly stezky, a když obyvatelům Granady, sultánům nebo princeznám hrozilo nebezpečí, unikali po nich sem, na zasněžená úpatí Mulhacénu, k hoře Veleta. Jako bych znal všechny pěšiny, po nichž utíkali poslední obránci Alhambry, když palác dobyli katoličtí králové. Možná jsem i já byl kdysi jedním z nich, a proto se nebojím a mám pocit, že tady znám každý kámen.

K domu té ženy jsem dorazil až v noci. Zaklepal jsem a ona mi otevřela. Nabídla mi nocleh, ale já jsem se jí zeptal, jestli by mi nemohla vyprávět nějaký příběh. Příběh z těhle hor, z vyprahlých vesnic, z vlaštovčích hnízd natřených na bílo.

  6. část

Neměl jsem s sebou žádný zápisník, ale říkal jsem si, že to nebude potřeba. To, co mi bude vyprávět, stejně nikdy nezapomenu. Znova jsme si sedli na lavičku před domem, kolem se procházeli zvědaví sousedi. Vyšli ven ze svých přes den zabedněných domů, v nichž žili své životy chráněni před žárem slunce jako v útulných vězeních. Žena mluvila dlouho a já jsem si zapisoval do paměti její hlas. Říkala, že tuhle pohádku vyprávěla často malému Miguelovi. A jí ten příběh zase vyprávěla její matka. Říkala, že hluboko v horách je malé jezero. Je prý tak hluboké, že voda má skoro černou barvu. A v tom jezeře žije bílý pták. Je velký, a když roztáhne křídla, zakryje celé jezero. Umí přivolat smrt nebo dlouhý život. Ten pták je převtělená mladá dívka, která vyrůstala v paláci vystavěném tam, kde je dnes jezero s černou vodou. Její otec, mocný granadský sultán, nechal slavnými astrology předpovídat své dceři budoucnost. V předpovědi stálo, že láska ji bude stát život. Sultán tedy dal postavit na odlehlém místě v Sieře Nevadě palác a dívku nechal přísně střežit. Ale horami se potuloval mladý, zvědavý pastevec. Když dívku uviděl v palácových zahradách, pronikl dovnitř a zamiloval se do ní a stejně tak ona do něj. Dívka pak požádala otce, aby si pastevce mohla vzít. Sultán, slepý vzteky, setnul mladíkovi hlavu. V ten okamžik se princezna proměnila ve velkého, bílého ptáka a s hrozivým zaskřehotáním vyletěla nad hory. Palác se propadl do hlubin a zůstalo po něm jezero plné černé, chladné vody. Když se nějaký zbloudilý poutník nebo pastevec u jezera ocitne, může spatřit, jak na břehu sedí velký, bílý pták. Když ho neopatrně vyplaší, jeho zaskřehotání přivolá smrt. Kdo se však dokáže k ptákovi přiblížit tak, aby ho neslyšel, a podívá se mu do modrých očí, které září jako diamanty, bude žít předlouhý život. Pomyslel jsem si, že je to dobré. Je tam touha uniknout předem danému osudu, je tam láska z čistého nebe, švihnutí meče, hlava kutálející se po zemi, krev mladíka, utrpení dívky a nevinnost bílých ptačích křídel. Je tam zvědavost na to, kdy si pro nás přijde smrt. Je v tom přesně to, co v tom má být.

Dostal jsem chuť najít to jezero, najít bílého ptáka a vysvobodit princeznu z jejího převtělení. Být pastevcem, kterého milovala, být někým jiným.

Na oplátku jsem pak ženě vyprávěl svou pohádku o Ptáku Ohniváku a mořské panně. Říkal jsem, že mořský palác, kde panna bydlela, se podobá paláci, v němž bydlela princezna – bílý pták. Ženě se pohádka líbila a řekla, že jestli bude mít ještě někdy dítě, bude mu tenhle příběh vyprávět. A až dítě bude mít vlastní děti, bude vyprávět příběh zase jim.

  7. část

Jel jsem pak do muzea v České Skalici a prohlížel si tam malý dřevěný stůl a na něm v pravé přihrádce na sobě naskládané zápisníky. Bušilo mi srdce. Chtěl jsem zase promnout v prstech kožené desky, natřít je kouskem sádla, aby kůže nepopraskala. Znova přeškrtat nepovedená slova.

Od té doby, co jsem se vrátil ze Španělska a ve Skalici uviděl ty zápisníky, nemám nikde stání. Jezdím po světě a opravuju střechy kostelů. Hřaduju na nich jako Pták Ohnivák. Po práci sedávám v barech, na klínech mi sedávají ženy. Mluví různými jazyky a z jejich úst se řinou příběhy, když je požádám, aby mi nějaké vyprávěly. Nejlépe takové, jaké jim vyprávěly jejich matky, babičky nebo prababičky. Takové, které si zapamatovaly a které ony zase chtějí vyprávět nebo vyprávějí svým dětem. V hotelových pokojích na laciných nočních stolcích, co mají vždycky v šuplíku zastrčenou bibli, hřadují mé zápisníky. Přetékají báchorkami, pohádkami, popěvky, protože někdy mi ty ženy místo příběhu něco zazpívají. Něco, co jim někdo zpíval v dětství a ony na to nikdy nezapomněly. Když se vrátím domů, zápisník uložím do skříně. Koupím si nový, vždycky má kožené desky. Natírám je sádlem.

  8. část

Jsem svobodný muž. Nemám ženu a ani ji mít nechci. Chci těkat světem a sbírat báchorky. Chci si vybírat ženy a s těmi, které nejlíp vyprávějí, bývám dlouho. Někdy celé roky. Pak je opouštím. Někdy opouštějí ony mě. Ale pokaždé, když v mém domě v horách najdou skříně plné zápisníků, se do nich začtou. Listují jimi a ztrácejí se v tom posbíraném světě a říkají, že bych to měl vydat, že je to krásné, že by bylo krásné, aby tyhle příběhy četlo víc lidí. Odpovídám jim, že ještě není ta správná doba, že nejsem spisovatel, že jsem jen sběratel báchorek a opravář střech kostelů. Zavírám tu skříň a většinou pak nastane okamžik, kdy žena opustí mne nebo já ji. Jako by, když najdou moje zápisníky, našly i nějakou část mého převtělení, a já jim o tom nechci vyprávět. V té chvíli se zase vydávám na cestu. Většinou někam do hor a nejlépe, když jsou pusté a vyprahlé, protože právě v takové prázdné krajině nacházím ty nejkrásnější kousky do mých sbírek. Právě tam jsou zápisníky nejvíc naducané a moje skříně se plní něčím, o čem si nejsem jistý, jestli je dobré, potřebné nebo úplně zbytečné. Ty příběhy jsou psané v mnoha jazycích, které cestou sbírám stejně lačně jako báchorky, zpěv a ženské tlachání na mém klíně. Pokaždé, když se nějaký jazyk naučím a můžu poslouchat, co mi ženy v nové zemi vyprávějí, pocítím slast tak silnou, že se to žádné jiné nevyrovná. Zápisníky s cizími slovy jsou stejně tlusté a ohmatané jako ty s příběhy. Těkám, naslouchám, sbírám a cítím své mužské tělo a cítím svou mužskou duši. Cítím svou lidskou duši, která je teď úplná. Nepouštím se do příliš dlouhých spekulací o svém životě, protože jsem si ho vybrala a můžu ho žít podle toho. Nemusím se sama sebe ptát, jaké by to bylo, kdybych nebyla ženou.

A nad pohádkou Pták Ohnivák a mořská panna, kterou jsem si znova četl před spaním, jsem si uvědomil, proč jsem si přesně tohle přála – znova se narodit jako muž. Cítit pevné svaly a slepé odhodlání. Nebýt ta křehká skořápka určená k rození dětí, posluhování, cudnému klopení očí, zašívání sukní, smýčení podlah, krmení holátek a udržování lidské rasy v chodu. Nikdy se nemuset oženit a starat se jen o své psaní! Tohle jsem si přála.

Když mi pak Pták Ohnivák hřadoval na smrtelné posteli a tvrdil, že si můžu vybrat své nové zrození, vydechla jsem své přání okamžitě, bez přemýšlení. A teď jsem tady. V tomhle těle. Lezu po střechách, hodně si vydělám, mluvím mnoha jazyky. Nejlíp ale německy. Němčina mi na učňáku s maturitou šla vždycky jakoby sama. Mám svěží, zdravé, svalnaté tělo, jaké jsem chtěla, a mám svobodu, po které jsem vždycky tak marně toužila. Létám nad světem jako Pták Ohnivák a nikdy se neožením. Knihy sice nepíšu, ale mám své zápisníky. Protože vím, co si Tonda Páv, který si svoje dlouhé černé vlasy svazuje na temeni do uzlu, bude na smrtelné posteli přát.

Povídka Poslední přání (Markéta Pilátová, 2022) vznikla výhradně pro projekt TA BOŽENA!
© Městská knihovna Litomyšl